Poznáme se podle tašky od Rosy :)

Tahle taška už tu jednou byla. Tak teď aktualizace, aby bylo jasné, jak se má u mě krásně, jak ji rozmazluji, na kávičku s sebou beru.… třeba když jdeme s Martinou z Barrandova do cukrárny. (Pravda je, že jsme byly (zatím) jednou a ta fotka je navíc z úplně jiného dne, ale to nemusí všichni vědět, že).

Když si člověk-já píše blog, může sám sebe tisíckrát přesvědčovat, že to dělá jen a jen pro sebe, ta tajemná naskakující čísílka mu stejně vrtají v hlavě. On to někde čte? Co ho k tomu vede a proč a jestli se vrací a co si asi myslí… Ne, ne, nečte to nikdo, to jen internetoví skřítci pro potěšení své a pisatelů trousí po blozích čísílka a po nocích vymýšlejí vtipné komentáře, aby tu udělali radost, tu přivedli k zamyšlení, tu si prostě v hlavách ješitů zavrtali. Takže klídek, nečte to nikdo, piš si, co chceš. … A pak najednou podepíše se jedna neviditelná virtuální skřítka jménem Martina a co mě prý zavedlo na Barrandov a já, že tu bydlím… A ona taky! Dost možná se nevirtuálně potkáváme u nás v Albertu či jinde, pojďme se tedy potkat úplně, úplně doopravdy, navrhuje. Souhlasím bez váhání. Ale jak se poznáme? Prý ať si vezmu tašku od Rosy a bude jasno. Taky že jo! Ještě před tím, cestou do zmíněné cukrárny, zavrtá mi trošku hlavou něco trošku jiného, totiž jestli si budeme mít co říct. Přeci jen, vždyť se vůbec neznáme. Zbytečné obavy, ukázalo se, a bylo to moc příjemné, uplynul od té doby už víc jak měsíc a pořád ráda vzpomínám. Co jsme si povídaly? … Tak.. ehm… hodně času jsme strávily probíráním různých blogů J (ale kromě toho jsme se bavily i úplně normálně… chvilkama). Pro mě navíc byly nové, překvapivé a úsměvné momenty, kdy jsme začala něco vyprávět a Martina reagovala, že to ví, že o tom jsem přeci psala. (A bavila se se mnou i potom, jsem velmi bystře nahlas zauvažovala, jestli Beroun leží na Labi J). Svoji první nevirtuální čtenářku, co tajně po nocích přidává číslíčka a snad už je taky zpátky z lázní, moc zdravím. A nejen ji!

Třeštíková v kavárně

A nejen ona. I já :). Nemyslela jsem si dlouho, že budu mít jednu oblíbenou kavárnu, nejoblíbenější ze všech. A hle, je to tady. Periferie café jmenuje se, je v Braníku a je skvělá. Pěkný prostor, velká nabídka. Ač názvem kavárna, vaří se tu i vydatnější jídla. Taky tu mají nejlepší cheesecake, co jsem kdy ochutnala, a to je už ode mne co říct, když prohlásím „nejlepší“, protože mně chutná (téměř) všude (téměř) všechno. Sympatická obsluha. Hernička pro děti, vláčkodráha s tunelem a skříň plná hraček a knih. Spousta čtení – Respekty, Belmonda, LN či HN, sešitové přílohy novin. Výstavy obrazů, fotek, komiksů. Kávoví experti možná asi by našli lepší příklady, ale to já nejsem a aktuálně nic lepšího nehledám. Kdybych někdy chodila do kavárny psát, chodila bych sem. Fotky převzaty z webu kavárny - www.periferiecafe.cz :

 

 

 

Ale hlavně – ty programy! Koncerty, čtení… A teď každoúterní promítání dokumentárních filmů a po něm beseda s tvůrci. Příští týden první, večer od osmi, Helena Třeštíková „Život s Kašparem“.

Můj tajný tip na místo pro povídání o knížkách a jejich vyměňování, ale zatím pššššš .... . :)

Politická číslo dvě

Přeci ještě dovětek k předvčerejší poznámce: Tak rektoři mají doložit svoji neúčast na pondělní slávě (čímž nechci urazit většinu oceněných)? Tu snad doloží tím, že nepřijdou, ne? (Polopatičtěji pro pana p.: Podíváte se a když je neuvidíte, tak tam nejsou. Jiné důvody - např. neschopnost zaostřit - si přeci jen dovoluji pro zítřek vyloučit). Můžu doložit důvody nepřítomnost, ale nepřítomnost samotná je podle mého zcela evidentní, viditelná, nezpochybnitelná… Nebo to chápu špatně? Když pan Z. před pár měsíci MCP nemůže aspirovat na vysokoškolského učitele (a proto jej profesorem nejmenuje), dělala jsem si naději (já vím, já naivní), že třeba nerozumí jen cizím slovům. J

Líbila by se mi představa, že pan p. vejde zítra to prázdného sálu. A vážím si Mišíkova rozhodnutí. Ale na druhou stranu mi připadá … já nevím, směšné, trapné, hloupé… jak někteří chtějí, aby vyznamenání nepřevzal třeba Jiří Suchý. Statečný za ně? Už vůbec pitomé jsou prohlášení typu „Já bych si pro to nešel!“.  Kdo jsme v té pozici? Tuhle jsem někde četla, že si téměř každý člověk o sobě myslí, že je chytřejší  než ve skutečnosti je. O statečnosti nebo morálce to bude platit nějak podobně. Já vím, jsou to takové ty nezměřitelné věci, stejně na ně ale myslím.

 

Jen lehce politická

Vyprávěl dnes u oběda náš pan školník, že vždy o volbách k němu nakráčí předseda komise, který podle svých slov tu funkci vykonává už od roku 1964, významně ťuká prstem do stolu a říká: „Pane školníku, hlavní je, aby volby měly důstojný průběh.“ Nechala jsem se inspirovat, vehementně bušila  mezi talíře a apelovala na školníka, ať hlavně zajistí důstojné výsledky, průběh že mi je koneckonců dost jedno.  … Akorát že nějak v hloubi duše tuším, že ačkoli je školník osoba ve škole nejdůležitější, přeci jen má jeho moc jistá omezení. … Dopadne to špatně, bojím se.

 

A tak jsem si alespoň znovu otevřela publikaci, kterou nedávno vydal Aspen Institut. Mapuje pozitivní věci, jichž česká společnost dosáhla. Je to čtení často překvapivé, člověk si může říkat, že jsou to „zvláštně“ vybrané jevy, podivné, nevěrohodné průzkumy, „jak se to dá změřit“, „proč bychom zrovna na tohle měli být pyšní“ nebo taky „kdo ví jestli“… A taky si to říkat nemusí, úplně klidně může mít radost. Co se tam píše? Třeba: 1) Lidé jsou štědřejší, než si o sobě myslí (jen čtvrtina Čechů nikdy nepřispěla na charitu). 2) Máme špičkovou péči o kojence, jsme v tom lepší než USA. 3) Česká republika je špičkou v nanotechnologiích. 4) Dobrých restaurací přibývá, jíme lépe. 5) Život už se (tolik) nevzdává, sebevražd ubylo. 6) Jsme „outdorový“ národ, mladí cestují. Máme skvělé značení J. 7) Jsme národ, který má rád knížky a hudební školy. 8) Justice se odrazila ode dna, boj se korupcí se lepší (podle zpráv Komise pro efektivitu justice při Radě Evropy). … A tak dále. A rektoři nepůjdou na Hrad!

Byly jsme tam taky. VerTeDance.

Silná knížka Dagmar Šimkové. Vzpomínky politické vězenkyně, nádherné ženy (ve všech smyslech toho slova), na komunistický lágr v 50. a 60. letech. Silná v tom, že nejde o chronologicky přesné vyprávění, ale o detailně napsané obrazy plné hrůzných zážitků pro všechny smysly (pachy a zvuky všudypřítomné, bolest fyzická a duševní…), asociacemi navazované příběhy mnoha spoluvězenkyň – politických, ale i vražedkyň, lupiček, prostitutek. A z těch příběhů zase často jen vybrané detaily, suše, jakoby mimochodem sdělené příšernosti. Čtete o hrůzách a nedá vám to, alespoň mně nedalo, radovat se, jak výborně je to napsané. Další obrazy. Obrazy společnosti, ve které mnozí dojdou k přesvědčení, že udávat je správné. A obrazy úplně jiné: vzpomínky na to, jak si ženy uprostřed neustálého ponižování dokázaly udělat radost – přehrávaly malinká divadýlka, vzájemně pro sebe dělaly přednášky, „zkrášlovaly se“, vyprávěly si navzájem, jak to krásné dříve bylo a zase bude. Zvuky okolního světa, který netušil, či spíše dělal, že netuší.  Do toho krátké, naturalistické popisy mučení, smrtí, sexuálních vztahů, smrtí…

A teď střih a nečekané propojení. Taneční soubor VerTeDance se knížkou nechal volně inspirovat a v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu uvedl inscenaci Naučená bezmocnost. Jenomže – kde oni ti tanečníci vystupovali! Vůbec ne v divadle, ale v podzemí někdejší budovy Elektrických podniků blízko Vtavské. Dům je to (tipla bych) plný kanceláří, skrývá ale i naprosto zdevastované prostory bývalých lázní. A tam jsme za tanečníky jako diváci vešli a chodili z prostoru do prostoru, nahlíželi do jednotlivých „kabin“ (nemůžu najít správný výraz), které v dobách před zatčením představovaly třeba hotelové pokojíčky, potom vězeňské cely. Prostor neútěšný, skvěle se hodící k tématu i pozapomínaným osudům. A tanec vyjadřující vše – radost, naději, děs, vztahy… Násilí. Tanečníci těsně u vás, vy u nich, občas jim musíte uhnout. Rány do plechových dveří. Zhoupnutí se, výskoky, pohyb hlavou těsně nad kachličkami! Tohle ve mně zůstane hodně dlouho – kniha i představení.

Tady kraťoulinká ukázka (video mi nejde vložit přímo), zážitek ale dokonale nepřenosný.

Integrace - střípek mozaiky

Kdyby vám při čtení tohohle textu začalo připadat, že protestuji proti integraci, stýskám si, jak já to mám těžkou práci, nebo se snad chlubím, jak ji dokonale zvládám, tak se prosím vás vraťte semhle na začátek a znovu si přečtěte, že tak to myšleno není.

Přítomnost Lenky, nevidomé studentky, dívky chytré, šikovné a ve většině věcí naprosto samostatné, je myslím obohacující pro všechny. Jen mám potřebu napsat takovou krátkou poznámku o tom, jak ty skutečné zádrhele integrace nakonec (a asi často) číhají tam, kde by je člověk neočekával. Já jsem si například vůbec nepředstavovala, že jediný problém bude s časem, který budu muset věnovat přepisování různých textů. Copak učebnice, ty si Lenka sehnala, ale kdykoli chci použít něco jiného, musím přemýšlet o tom, jestli to software pro převod textu do mluvené podoby zvládne. A on potvora zvládne máloco – místo mezer potřebuje hvězdičku, je-li úkolem zařazovat nabídnutá slova do vět, nejradši by měl každé na samostatné řádce …atd. atp. A to už vůbec nemluvím o majstrštyku každého učitele: potřebuje-li vytvořit pracovní list, dokáže nazmenšovat a jako puzzle vedle sebe poskládat různé texty a cvičení na papír rozměru A4 z obou stran, jen aby nemusel kopírovat další listy. Tímhle uměním se můžu chlubit před kýmkoli, před zmíněným čtecím programem si ale musím přestat vyskakovat, protože skládačku jako na fotce by „nedal“. No a pak jsou situace, kdy vymyslíte nějakou činnost pro studenty v poloze ležmo krátce před usnutím nebo dokonce pět minut před zvoněním (důkaz, že se opravdu zvládáním situace nechlubím, protože tohle se zodpovědnému pedagogovi přece nestává, že), je ji však možné provést pouze tak, že si nejdříve něco přečtou… a jste nahraní. Ještě že té improvizaci se meze nekladou. (A ještě že má Lenka skvělé spolužáky.)

Jen u maturity asi zrovna improvizovat nepůjde. Právě se snažím dopátrat toho, jak bude ta Lenčina přesně vypadat a je to … no řekněme napínavé. Nejvíc mi vrtá v hlavě podoba testu z poslechu. To když někomu řeknu, má mě v první chvíli za blázna. Proč by nevidomý nemohl dělat „listening“ stejně jako všichni ostatní. No nemohl. Vidící má totiž neustále před sebou seznam otázek, na které má odpovědět, věty, do kterých má zachycené slovo doplnit, nabídky odpovědí, aby zakroužkoval tu správnou a tak. Pořád je mu jasné, na co čeká, až zazní. Nevidící si otázky musí pustit předem a zapamatovat si je, což může nabýt až absurdních rozměrů, když si představíte třeba deset otázek a u každé tři možné odpovědi. … Takové a podobné věci si člověk často neuvědomí, dokud na ně přímo v praxi nenarazí. (Zatím) nikoho nekritizuji, protože věřím, že je to celé nějak vymyšleno, vyřešeno a zajištěno, jen se mi ještě nepodařilo vypátrat jak. Nutno ale dodat, že jsem zatím nepátrala nějak přehnaně usilovně – musím začít!

Praha mizející, zmizelá

Mám ráda malé výstavy. Takové, na které můžete zajít jen tak mimochodem, žádné velké plánování na celé sobotní odpoledne, klidně cestou z práce nebo na nákup. Jedna taková je právě v Portheimce – „Mizející Praha“ fotografa Jana Reicha.

Na úvodním panelu stojí: „Velké město je chameleon měnící barvy, nálady, vzhled podle stavu prostředí. Je-li prostředí šedé, šedivé, skoro bez barvy a bez nálady, rozložené do široké škály šedi, je i záznam reality šedivý, neustále balancující na samé hraně světla. Ostatně tak viděl Prahu sedmdesátých let i Jan Reich, fotograf, pražský chodec, tulák s koženou brašnou hozenou přes rameno.“  Vrátil se tehdy z krátké emigrace do barevné Paříže. I lidé mu tady připadali smutně šediví, proto na fotkách nejsou. Jen domy, ohrady, dílny, nábřeží, plovárny, tramvaje, přístavy. A taky nádraží, kde ho několikrát zatkli jako podezřelého ze špionáže, což ho prý jako dobrodružství moc bavilo. Chodil po Smíchově, Holešovicích… místech svého dětství. Mám pocit, že právě na mnoha nádražích by mohl podobné fotky udělat ještě i dneska.

Ale takovéhle samozřejmě ne: