Tahle taška už tu
jednou byla. Tak teď aktualizace, aby bylo jasné, jak se má u mě krásně, jak ji
rozmazluji, na kávičku s sebou beru.… třeba když jdeme s Martinou z Barrandova
do cukrárny. (Pravda je, že jsme byly (zatím) jednou a ta fotka je navíc z úplně
jiného dne, ale to nemusí všichni vědět, že).
Když si člověk-já píše
blog, může sám sebe tisíckrát přesvědčovat, že to dělá jen a jen pro sebe, ta tajemná naskakující čísílka mu stejně vrtají v hlavě. On to někde čte? Co
ho k tomu vede a proč a jestli se vrací a co si asi myslí… Ne, ne, nečte
to nikdo, to jen internetoví skřítci pro potěšení své a pisatelů trousí po
blozích čísílka a po nocích vymýšlejí vtipné komentáře, aby tu udělali radost,
tu přivedli k zamyšlení, tu si prostě v hlavách ješitů zavrtali.
Takže klídek, nečte to nikdo, piš si, co chceš. … A pak najednou podepíše se
jedna neviditelná virtuální skřítka jménem Martina a co mě prý zavedlo na
Barrandov a já, že tu bydlím… A ona taky! Dost možná se nevirtuálně potkáváme u
nás v Albertu či jinde, pojďme se tedy potkat úplně, úplně doopravdy,
navrhuje. Souhlasím bez váhání. Ale jak se poznáme? Prý ať si vezmu tašku od
Rosy a bude jasno. Taky že jo! Ještě před tím, cestou do zmíněné cukrárny,
zavrtá mi trošku hlavou něco trošku jiného, totiž jestli si budeme mít co říct. Přeci jen, vždyť se
vůbec neznáme. Zbytečné obavy, ukázalo se, a bylo to moc příjemné, uplynul od
té doby už víc jak měsíc a pořád ráda vzpomínám. Co jsme si povídaly? … Tak..
ehm… hodně času jsme strávily probíráním různých blogů J
(ale kromě toho jsme se bavily i úplně normálně… chvilkama). Pro mě navíc byly
nové, překvapivé a úsměvné momenty, kdy jsme začala něco vyprávět a Martina
reagovala, že to ví, že o tom jsem přeci psala. (A bavila se se mnou i potom,
jsem velmi bystře nahlas zauvažovala, jestli Beroun leží na Labi J).
Svoji první nevirtuální čtenářku, co tajně po nocích přidává číslíčka a snad už
je taky zpátky z lázní, moc zdravím. A nejen ji!
Žádné komentáře:
Okomentovat