Místo splněných přání

V bistru jménem The Place sedí každý den muž. Nevíte, kdo to je. Ďábel? Bůh? Lidé za ním přicházejí a žádají splnění svých přání, někdy životně zásadních, zachránit blízkého, zachránit pro sebe, jindy směšná, banální. A on říká „To by šlo.“ Jenže nic není jen tak, žádající dostane za úkol vykonat něco hnusného. Něco zlého, zásadně nepřijatelného. Co pak? Kývá, couvá, odmítá, zvažuje, vrací se, mění přání, koná jen tak napůl, lže, znovu zvažuje… Místo splněných přání režiséra Paola Genovese, toho, co natočil Naprosté cizince. I v Místu je jako v Cizincích určitá schematičnost, ale hříčkou není, ani komedií, jak film někde inzerují. Není ale ani jen drsný, svým způsobem zvláštně smířlivý, chápající, nadějný. Viděli jsme ho včera a mě nějak pasuje k silvestrovskému bilancování. Jsou v něm otázky. Co jsme schopni obětovat, kdo nás k čemu nutí (nebo si to jen myslíme?), co si přát, jak si přát, co pro to udělat, co vzdát, co zlého v nás… Nebo úplně jiné. Vše jen v onom bistru, v rozhovorech. Někdy od půlky jsem si přála, aby měl otevřený konec, což se mi nakonec částečně vyplnilo a mám ho v hlavě a říkám si, jestli to bylo dobré přání. Asi jo.

Z přečteného, z viděného

Útlá knížka Miloše Doležala Jízda na skle ochcanou strání. Podle jednoho obrázku, zážitku z dětství, prozrazovat nebudu, ale příhoda je to pěkná, hořce vtipná, uvěřitelná, bolestivá, symbolická. Mám ráda tyhle vzpomínky ve formě střípků, víc než ucelené texty, ačkoli nechápu, jak přesně se píší, dětským pohledem dospělého, ten nutně zná souvislosti, které dítě nemůže. Co jsou doopravdické vzpomínky, co přídáno? Asi nezáleží. Poskládáno, pointováno. První třída. Školní budova stojí na náměstí – bývalý okresní soud, k němuž byla zezadu přilepena věznice, ve které bydlí školník a nachází se sklad civilní obrany. Lepší obraz školského systému nemůže být.

A v Galerii Českých center v Rytířské výstava maket scén scénografky Ivy Němcové. Malinkaté „pokojíčky“, do sluchátek si můžete pustit kousky her. Zemřela v pětatřiceti, stihla hodně. Dělala i klipy (pro The Tap Tap), design, kostýmy k filmům (Gottland), interiér Café v lese. Zadní strany různých scén bývají všelijaké, v divadle, v životě. 

Podoby Vánoc

Dětské Vánoce měly podobu něžných přání – „chci jehlu, o kterou se nepíchnu“ –, „kandidovaného“ ovoce ve vánočním pudinku, reakce „Živýho?“ na zprávu o tom, že bratranec dostal ježka v kleci, a absurdního pobavení, že pan premiér-nepremiér má taky cosi společného s OLAFem. Já ve snaze obohatit sváteční stůl vytvořila jako doplněk druhou verzi bramborového salátu s červenou řepou (a vajíčkem, kyselou okurkou, cibulí a jogurto-majonézou) a opět, co se vánoční stravy týče, šlápla vedle. Pro devítiletého vybrala Babičku drsňačku, abych slyšela „Jé, tu už mám“, a to jsem byla ješitně pyšná, že zrovna o jeho knihovničce mám přehled. A na den, na který jsem věnovala ségře bioložce lístky do divadla na hru s grantově-genetickou tématikou, že pohlídám děti, jsem sama dostala lístek na Collegium 1704. Přesto neironicky, bylo to moc pěkné. Dospělé Vánoce měly podobu nočních hovorů o kandidátech, za čtrnáct dní to přijde, o strachu, co se může stát, když tolik lidí v bublině prohlašuje, že první kolo je od toho, aby si volili svého ideálního, ve druhém pak prý už určitě budou Drahoše. Jen aby to šlo. 

Osmdesát osmdesátých

stránek z osmdesáti knih. Dárek, co ho můžete dávat zas a znovu různým lidem. Ke čtyřicátinám, padesátinám…  Mému obdarovanému bylo 80 na jaře, nestihla jsem to, v červnu dodatečný oslavný víkend na Šumavě, nestihla jsem to… A to jsem měla prosím pěkně ideální výrobní podmínky, školní knihovnu u nosu a kopírku/skener za rohem. A přece až teď, a přesto ocenil. Ono je to už tedy dost zajímavé vyrábět, když konečně seberete síly, přemýšlet, co dotyčný rád kdy četl, co jako dítě, k čemu se vracel, co sám napsal, z čeho se učil, na co nadával. Foglar, Remarque, Havel… organická chemie. A druhá fáze zábavy nastává, když zkoumáte, jak moc jsou ony 80. (40, 60.) stránky typické, jestli se zrovna na nich objeví „my hoši, co spolu chodíme“. Třeba. Některé novely a básnické sbírky a divadelní hry už osmdesáté stránky nemají. Farma zvířat ze hry, Máj ze hry. Ve školní knihovně berete do ruky různá vydání a zvažujete, která osmdesátá bude lepší. Lehčí. Nebo těžší. Na druhou stranu každé kopie napsat řešení. Zabalit, darovat. Těšit se z údivu. Prý jestli jsem to nechala udělat. Ne, není to díra na trhu, tenhle dárek musí být hrozně přesně osobní. 

Zachráněná :)

V ledničce dál trpělivě čeká včas připravené těsto, dneska ale ať je v klidu, dneska žádná změna nebude. Vánoce máme nestresové a neodpočinkové, ale krásné. Zachránila mě společná výroba nepečeného cukroví se sedmi ženami dospělými a dvěma ne tak úplně, měli nápad i pánové, že přijdou, budou popíjet a dívat se, jak nepečeme! Nedorazili. Ale při takového účasti a množství hmot, to se člověku hned rozšíří paleta nabízených dobrot.. Zachránilo mě předvčerejší Zkoleduj se (taky tady, trailer z loňska), charitativní koncert (jeden ze čtyř), osm výborně zpívajících herců, s nimi vždycky studenti z nějaké školy – my viděli gymnázium Přírodní škola, ze které si poslední dobou čím dál víc sedám na zadek, sedím a zírám –, krásná aranžmá koled (Marek Doubrava), režie, vtip (taky smát se sobě, komerčnosti Vánoc…), dojetí, jemnost a výtěžek na dobročinný účel (nocleženky). Zachránila mě včerejší Rybovka na hlavním nádraží, kdo chce, přijde, hraje, zpívá, kolem cestující, bezdomovci, děti voděné za kapucky, hlášení, že Antonín Dvořák (myšleno rychlík) má zpoždění… A jedna půlletá Lucka bude mít pod stromečkem kromě jiného zabalený rohlík, v jistém životním období nejvytouženější předmět pod sluncem. 

O pudinku a horších skupinách

Ivana procházela v hlavě večírkové dospělé a pro každého brala víno a pak pro jistotu ještě jeden vánoční pudink, protože co kdyby… a ono opravdu ano, bylo jich nakonec o jednoho víc, anglický pudink dostala jsem já. Víno prý jindy. Hodil se, dneska jsme s jednou třídou postávali u mikrovlnky, že si ho ohřejeme, aby viděli, aby poznali, pěkně podle návodu – dvě minuty, chvilku počkat a pak ještě dvě minuty… a pak vyšlo najevo „co kdyby“ číslo dvě. Ne, nebylo jich víc, nenastoupil nový student, ale většina nejí hrozinky! Z těch pudink skládá se zejména! Nadšení, že nesu něco k jídlu, mírně pohaslo. „Takhle vypadá naše angličtina vždycky,“ sděluje se smíchem jeden student návštěvě, spolužačce „z lepší“ skupiny. „Proto nic neumíme.“ Myslel jídlo a hry, že se vždycky máme takhle, a byl v tom humor a povzdechnutí a popíchnutí směrem ke mně. Něco umí. Ale mohli by víc. Ale jak to má člověk zařídit, když v každé třídě bývá pár výborných a pár slaboučkých a ti ostatní jsou na tom přibližně stejně, ale vy někde uprostřed musíte udělat „řez“. “. A bytí v „té druhé“ skupině někdy nepřebolí. Ani přes Vánoce.

Básnička Jana Borny

Mám na zahradě dva zaryté komunisty,

z trávníku na mne civí jejich usměvavé busty.

Pečuji o ně, když jsem je čtyřicet let volil,

ale svým dětem bych to nedovolil.

Kdyby se mě ptaly,

ale ony nebudou,

každý se musí prožít svou vlastní ostudou.

(Že mi zrovna dneska tak sedla. To jsem se ještě před pár dny divila, že i studenti, tak mladí, se radují, jak málo získali komunisti hlasů.)

Řešení to má

Kdy si člověk do celeru přistrouhne i kus palce, řešením je pokračovat ve strouhání, ale sáhnout po červené řepě. Krev zamaskujete a před zapřisáhlými vegetariány pšššt. Další ingrediencí je nastrouhané jablko, dohromady skvělá trojka, nevymýšlím si, podle receptu se tam ještě přidávají mandle, ale po těch většinou u nás ani vidu, a skořice, tu máme, tak ji dáme. Mám hodně ráda neobvyklý kombinace, ale i bez skořice doporučuju. Když člověk nevstane v hluboké noci zvané velmi časné ráno, aby připravil test, řešením je studentům na rovinu přiznat, že se řídil jejich vzorem – „radši jsem se vyspal a neudělal tu prezentaci“. Dost tomu rozumím. Oni taky. Nemám to ráda, rušit testy, vždycky se někdo učil a neudělal třeba něco jiného (na jiný předmět nebo ještě daleko důležitějšího), tak je mi to blbý, ale tenhle byl spíš přemýšlecí, vzali to. „Měla byste teda za trest vymyslet dva,“ volá jeden výtečník teď zas po mém vzoru a zdálo se, že po něj z jiných lavic začne cosi létat. Argumenty to nebyly. Ty potřebuju já do diskuse o katalánském referendu. Na zítra. Do jiné třídy. Když toho člověk zas tak moc nevím (o referendu, vůbec…), řešením je… Připravit alespoň ten test.

Vincent. Ano, s láskou.

Předpremiéra. Ano, musela jsem si to chviličku vyjasňovat v sobě, čekala jsem asi umělečtější příběh, možná nelineární, spíš dojmy a útržky, kromě toho váhala, jestli to není trochu „znesvěcení“ Goghových obrazů. Pak převážil úžas, obdiv, snad až dojetí. Ne, je to pocta. Film, asi jste slyšeli, natočili kombinací hraného filmu a animace olejomaleb, děl okolo sto čtyřiceti malířů z mnoha zemí. Málokterý animátor umí výborně malovat, prý bylo daleko snazší naučit malíře animovat. A počítačovou animaci použili jen v závěrečné fázi při opravách. Propojující linkou snaha pošťákova syna doručit rok po Vincentově odchodu jeho poslední dopis a pátrání, proč zemřel a jestli ono to nebylo jinak. Herci fyzicky podobní lidem na portrétech. Příběhy na základě dalších obrazů, vyčtené z dopisů, přimyšlené, rozvedené. Rozehrané tahy štětcem, to mě bavilo snad nejvíc, jak i když se zdánlivě nic nedělo, dělo se hodně, v tvářích, v oblečení, v krajině. Černobílé prostřihy do minulosti, ke scénám, které namalovat nemohl, ke scénám vytvořeným podle fotek. Jediné snad mi vadilo, že film je v angličtině… tah na Oscara veliký. 

Adrianovi bylo 13 a 3/4

psal si deník, tedy paní Townsendová ho napsala, tajně. Já tu knížku nijak neprožívala, četla jsem jen kousky, asi jsem k ní přišla v blbym věku, moc pozdě na pubertu, brzo na dospělost, teď jsem ale viděla dva a půlkrát inscenaci v Dlouhé a líbí se se mi dost. Jenomže, já mám pro Dlouhou obrovskou slabost. bojím se doporučovat. Stejně: britské, sitcomové scénky, výborně hrané, útržkovité jako zápisky z deníku, mezi tím písničky, oni jsou výborní muzikanti – hlas Evy Hacurové! –, dobromyslná legrace z muziky 80. let, vtipně přetextované do češtiny. A diáky! To si pamatuju z dětství, ty slavnostní večery, to zvaní na promítání, to napětí, jestli se podařilo vložit všechny správně! A dál... za vším, za černým humorem, klukovský smutky a zmatky, rozchod rodičů, láska a starej chlap za kamaráda. Říkají, ti co četli poctivě, že pokračování pak byly už na jedno brdo, to tady nehrozí. V programu se dočtete, co měla autorka za život - tuberkolóza, infarkt (ve třiceti), těžká cukrovka, selhání ledvin, transplantace... někdo si nestěžuje, někdo prostě sedne a vtipně píše. Doporučuju ukázky písniček na FB a Instagramu divadla, pro představu bez mojí zaujatosti. 

(zdroj: FB Divadla v Dlouhé)

O hoření

Trošku si myslím, že když někomu dáváte rady, jak nevyhořet, nahlodáte ho, začne si říkat, jestli už dávno vyhořelý není, případně jestli není „ňákej divnej“, že není, když všichni kolem očividně už jen doutnají a občas se někdo i topí. Přišlo nám nedávno z jazykovky shrnutí semináře o nevyhoření. Dobré je prý připojit se k nějaké profesní organizaci, vzdělávat se, ale taky najít si nového koníčka, který s učením vůbec, ale ani malinko nesouvisí, experimentovat, vstávat brzo, chodit pěšky… a potom: Vždycky si řekněte, že nejde o operaci mozku. Že možná studenti zbytečně rozdělili nějaký ten infinitiv a vynechali pár předmětů, ale na konci hodiny nikdo nezemřel! To si budu opakovat, skvěle se to doplňuje s mým oblíbeným „Co tě nezabije, to tě zešílí!“ 

A předevčírem na Národní, u stánku neziskovky Nevypusť duši, zvolal jeden chlapeček „Já vím!“ a rychle napsal „Du dál od svích bratrů“ jako odpověď na otázku, co děláte, když vám není do skoku. A  dašlí uznale pokyvovali, jak ví, ten chlapec, že hádat se netřeba.

Den po.

Mám kolegu. Učí dějiny, učí i moderní dějiny, omílané tvrzení, že o nich se studenti na střední škole nedozvědí, ho vytáčejí. Učí je dobře. Zanedlouho mu v Akademii vyjde dizertace o 3. odboji. Volil, světe div se, prezidenta, co ještě pořád sedí, spíš tedy vrávorá, na Hradě, tenkrát před volbami ho hodně obhajoval, pak sice, už ani nevím, jakého prezidentova činu se to týkalo, prohlásil, že to je i na něj moc, co si myslí teď, neptám se. Každopádně ještě před létem dost kladně hodnotil kobliháře. Koho volil, to se můžu jen dohadovat. Mám Petra moc ráda. A vždycky si na něj vzpomenu, když někdo někde prohlašuje, že voliči A.B, SPD, komunistů (případně „a tak dále“), žijí někde úplně jinde, určitě ne v Praze (když jsme zrovna z Prahy), rozhodně ne v našem městečku za Prahou, u nás jsou výsledky příkladné. Jak psala jedna kamarádka na FB, jsou to přátelé přátel, které mi v přátelích nemáme, a kdyby snad, ať si nás okamžitě odstraní. Rozdělení společnosti se bojím snad ještě víc než A.B a T.O samých. 

Den před.

Má radost, že mě vidí. Akorát, že nevidí. Už deset let před očima tmu, odžitých šestadevatesát let, u ucha věčně rádio. Objasnila mi, jak to teď vypadá v Katalánsku, že ho Španělsko nechce pustit kvůli ekonomice, že je tam obrovská továrna na krevní plazmu, z toho jsou tak bohatí. Říkala jsem jí o dokumentu o Soně Červené, jé, tu ona zná osobně, říkala jsem jí, že jdu na večer Seifertovy poezie, jé, tomu recitovala na jednom večeru v knihovně, moc děkoval. Volit původně nechtěla, dyť o nikom nic neví, dyť je nezná (a co to rádio?), jó, to kdyby si o někom byla jistá, že to bude dělat pro republiku… Nahmatává šuplík, podává mi modrou obálku, nechala to na dceři neteře, ví, jak smýšlí, tak bude volit stejně. Mám se tam podívat. Nechce se mi. Trvá na tom, alespoň jí řeknu, co je uvnitř. Bojím se? S jejím životem to komunisti být nemůžou. Nejsou. Ani koblihový pán, ani šikanovaný, ubližovaný obhájce všeho českého. Už se tolik nebojím. Ráda za její lístek nejsem ani trochu, podruhé se naléhavě ptá, jestli výběr schvaluju. „Ano, to je slušná strana,“ kývnu. Oddychne se.

Suchý konce, divadlo A Tabook II

Kdykoli se na jevišti objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět, ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.

Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to.

Školství prý rozumí každý

Souhlasím, skoro každý. Dělá už mi dost práce nevyskakovat na věty typu „on každý absolvoval základku a střední, tak si teď myslí, že do toho může kecat“. Nebo „já taky neradím automechanikovi, jak mi opravit motor“. Jenomže! Motor bude nejspíš fakt daleko líp chápat on, my ostatní tak můžeme veškeré herecké nadání vložit do imitace zvuků, co je slyšíme cestou z kopce. Rodiče i jiní jsou naopak někdy většími odborníky na příslušný obor, co mi ale připadá ještě důležitější, většinou lépe vědí, jakým způsobem se jejich dítě nejlíp něco naučí, že takhle by látku sami nepochopili, ba co víc, nežijí ve skleníkovém prostředí školy a je jim jasné, co naučené později potřebovali, na čem stavěli, co bylo úplně k ničemu a čeho se jim nikdy nedostalo. Jasně, neobhajuji agresi a chronické stěžovatele. Ani neříkám, že by se mělo učit přesně podle pískání zvenčí, ono to ve skutečnosti ani nejde, každý by chtěl totiž trošku něco jiného. Přesto si myslím, že řešením není na školy a učitele netlačit.

Červená. Soňa.

Jednou jsem se zeptala v Americe Voskovce: „Jiříčku, are you happy?“ „Happy I’m, ale štastnej nejsem,“ řekl mi. O tom, jak si na konkurz k Voskovcovi a Werichovi vzala s sebou pro štěstí svého zlatého kokršpaněla. Jak úplně jiného pejska rychle strčila do auta a jen s ním a kabelkou ještě rychle projela přes už zavřený Checkpoint Charlie. Kluk pohraničník s nádhernými hnědýma očima ji tehdy pustil pod příslibem, že se za dvě hodiny vrátí a že je to naposledy. Bylo. O spoustě dalších věcí. Ten dokument je geniální, taková kronika dvacátého století a ještě o kus dál. A kromě jinýho hrozně zajímavý barevně. Jestli se na něj nedostanete do kina, doporučuju Aerovod, je tam spousta filmů ke stažení za poplatek, kdo chce ulevit svědomí alespoň někdy J. Sommerové Červená „pouze“ jako stream, na koukání a dokoukání máte dva dny, vůbec nemám čas a měla bych dělat úplně jiný věci, ale já si vám to snad dám ještě jednou. Zůstala jsem sama a z té samoty jsem obnovovala své síly.

Tabook I

To si takhle odjedete do Tábora. Na Tabook. A tam řešíte v podstatě jediné, totiž jestli je lepší vidět z různých besed kusy, zažít vyprávějící hosty, vtisknout si je do paměti, a popoběhnout dál, nebo si počkat, užít pěkně do konce a jiné minout úplně, nechat si převyprávět, což nikdy není ono, znáte to. Lev Rubinštejn, ruský básník, popisuje poeticky i přímočaře drsně, jak se mu žije v dnešní Moskvě, o pár ulic dál dává Jean-Claude Mourievat hádanku ze své Řeky, která teče pozpátku: jsme dvě sestry, jemné jak křídla motýla, přece ale dokážeme zařídit, aby zmizel svět – kdo jsme? Bodlo by občas něco sníst a jsou i jiné potřeby, ale že první nestíháte, druhé pozbývají na akutnosti, cukrárnu přesto do programu nějak vmáčknete. Starší dámy a mladý pár u vedlejšího stolku nejde neslyšet, dostáváte sprchu, rychlé vystřízlivění z tabookové atmosféry, rozmetaná chvilková iluze, že svět je v pořádku – tak hnusné odsouzení emigrace Jana Třísky bych si nikdy nedokázala vymyslet. Já vím, nemám chodit do cukrárny! 

Zpátky k iluzím. Za okny se čte poezie. 

Chybí mi

Kaktus. Večírky, na kterých se mluví jen o knížkách a výstavách a koncertech a nových cirkusech a divadlech a filmech… Rozhodně ne o dětech a práci. A politice. O jídle taky ne, ani o hubnutí. Bývávalo. Kaktusy, kdysi jsem o nich psala, pořádala kamarádka, dlouho, roky, prapůvodně pro maminky na mateřské, to už pak dávno nebyla pravda. Byly výborné. Lenka nedávno chytla splín, že chodí málo lidí, že odříkají na poslední chvíli, nic naplat, že nás to bavilo i v pěti, ve čtyřech, ve třech… Tak bych potřebovala probrat přečtené, viděné (ehm, kdy já vlastně na posledy viděla film?!), slyšené. Hukot času od Barnese, Naprosté cizince (tak jo, viděla), Běžkařskou odyseu v šíleném slejváku na Letní Letné. A „Muži sa minuli“ v Dlouhé, to je hříčka, co se nedá moc rozebírat, ale je fajn, běžte na ni. Jak já moc nemám ráda, když muži hrají ženy a je to „děsná psina“, tak tady to funguje. Chybí, pořádala bych sama, jen přemýšlím kde...Ale ono se něco naskytne. Nebo Lenku přejde splín.

Myslet na to

Nejlepší věc o učení, jakou jsem kdy slyšela, mi loni řekl kolega. „My si prostě pořád musíme uvědomovat,“ spustil na mě v podstatě dost nepřipravenou, „že my na škole nejsme ti nejchytřejší! Nejchytřejší lidi nechodí učit. Tady kolem vyrůstá spousta jiných, co na tom jsou a budou líp než my.“ J Ne že bych to do té doby nevěděla, ale tak krásně dané do slov jsem to ještě neslyšela, v prostředí plné ješitnosti a sebestřednosti a taky asi různých nejistot a malých sebevědomí a učitelských pocitů ohrožení takové věci nezaznívají, spíš opaky, s vlastní ješitností a sebestředností bojuje se pak zapeklitě blbě. Přitom Milan učí snad třicet let, žádný nově příchozí naivka. Ta pokora! Vrací se mi jeho věty do hlavy a posílám je dál. Občas. Někdy zabolí, chápu, mě zas bolí jiné. „Ale mě to baví,“ vykřikla v pátek kolegyně v reakci na moji citaci Milanových slov. Dojemná snaha zdůvodnit si, že přece neučí proto, že by na ni učení „zbylo“. Takhle to ale fakt myšleno nebylo. 

Vyvažuju někdy úplně špatně!

To když jdu s několika studenty probírat do Terezy, jak udržet ekologično na škole. Jsou výborní a já pořád tři kroky za nimi. Přišla jsem k tomuhle týmu náhodou, Zuzka odešla rodit a já jsem  (eko)logický náhradník. „To jsi hodná, že jsi to zdědila,“ komentoval v květnu kolega. „Eko“ mě sice trochu durdí, nemám to slovo ráda, ale studenti bezvadní a jejich snaha obdivuhodná, bez ohledu na slova třeba hordy odpadu trápí i mě, není to otázka žádné „-logie“, spíš životního stylu, toho, na co má člověk právo. Probíráme, jak získat nové posily, odcházíme odhodlaní. A já si to pak zamířím přímou cestou do svého oblíbeného „Pod 7 kilo“, obchodu pro ty, kdo chtějí chodit po horách s lehčím batohem  a létat si životem jen s palubním zavazadlem. Ty věci vlastně vůbec nepotřebujete, ale výborně se tu kupují dárky. No a já sáhnu po žehličce ve spreji J a nikdy, nikdy, vůbec nikdy se nepodívám na etiketu. Škodlivost to musí být strašná a jednou mě za to vyhodí z ekotýmu! 

Jinak

Tohle je kočka z útulku paní velvyslankyně, ale přemýšlím, jestli pro mě největším zážitkem na britské ambasádě nebylo dočítání Hukotu času ve frontě před ní. To je tak, když tam člověk stojí už od devíti, ač pouští až v deset, protože jinak bychom pak dlouho čekali, třeba hodinu, že jo J. Ale co to říkám, nadchnul mě i zpustlý palác vedle, co nikdo nevěděl, jak se jmenuje, i zahrada, i pohled na terásku zapadlou do střechy. A co teprve shortbread! Na zahradě Anežského kláštera jsem vzdala touhu mít tašku z plakátu ze Skálovy výstavy, jó, to by člověk musel být šikovnější, šikovně se to ale dalo svést na to, že dávám přednost po šití tašek toužícím dětem, to já umím, být s postranními úmysly hodná. Při vycházce s kunsthistorikem mě nejdřív tak moc zaujala krásná sukně jedné slečny, že už jsem i v kontaktu s autorkou, a pak jsme vycouvali, když někteří účastníci začali šířit moc velké dusno. I tak si pamatuju, že nemáme dobrovolně přenechávat centrum cizincům. Město jinak.

Bolavá

„Přestala jsem číst a momentálně pletu šály. Oranžovo-hnědou, hebkou růžovou, červeno-černou, temně zelenou a takovou žíhanou modrou…barvy si vybírám podle aktuální nálady… Až dokončím šály, možná zase začnu číst.“ Říká. V jednom rozhovoru. A pravdu má, nejde, mám pocit, zároveň číst knihy, chodit běhat, sledovat dění, starat se, něco tvořit, nebo jde jen po troškách, ve vlnách. Ve vlnách na šály. A že mi to zrovna teď vychází, číst a běhat, je spíš náhoda. „Ke dnu“ a potom znovu „Do tmy“, podruhé, málokdy čtu něco podruhé, teď snad, že jsem si potřebovala pojmenovat, v čem je lepší. Ve „Tmě“ úplně nevíte, čemu věřit, co je reálné, co fantazie, vypravěčka éterická víla a maniakální sběračka najednou. „Dno“ už pro mě trošku moc přesycené napětím, psaní dobré, ale ničím výjimečné, ale jak říkají hosté v tomhle rozhovoru o knize, pořád dobrý mainstream. To není odsudek, dobrého mainstreamu je prý pomálu, i když určuje úroveň kultury. Rozhovor doporučuju. 

Až díky zpoždění

jsem na to kápla, až když jsem si uvědomila, že z vlaku na autobus to možná v Trutnově nestihnu, až v tu chvíli mě napadlo, že do Prkenného dolu dá se možná dojít pěšky, a taky že jo, po červené. Dva vyšetřené dny nemusím strávit jen zahradě, uprostřed věčných dětských minihádek a velesporů, co by měl být člověk vděčný, že je jich svědkem…ale přece jen. Vždyť já můžu jít, sama jít. Kolem Rechenburgu, minout ho a pak se k jeho kamenným zbytkům škrábat lesem, přes Stachelberg, největší pevnost opevnění z roku 38. To snad ani nebyly Krkonoše, protože nikde skoro nikdo. „Jen v jednu chvíli, to jsem se lekla, vyšel proti mně z lesa…,“ vyprávěla jsem pak dospělým. „A nebyl skoro nahej? Toho jsme taky viděli,“ přerušila mě Káťa. Byl to pes a byl úplně nahej! Chudák asi nemocný, ztracený či vyhozený. Vytrénovaná z rumunských hor sehnula jsem se pro kámen, to stačilo, uskočil, ustoupil ke kraji cesty a pokorně mě nechal projít. Až jsem se za ten pohyb zastyděla. 

Nedospánky

Jak to, že jakmile člověk propřekládá noc, protože, jaké překvapení, furt do termínu odevzdávání zbývá dost času, až najednou…Zkrátka jak to, že hned po takové noci objeví se v š u d e po městě reklamy na spánek? Kdo to zařizuje, kdo platí ty prodejny postelí, voňavých polštářků a neproleželých matrací? Prý „spánek, který má duši“. Prý „Every day is a gift after a good night’s sleep“. Tsss  A můj den byl co? To snad nebyl dar after good night’s work? Jsem toho stihla! Třeba… povídat si s paní Peškovou, zabavit děti, dojet k našim zalejt kytky, koupit novou čelovku, vyhodit starou, dopít to víno, uvědomovat si další a další kraviny, co jsem v  překladu nechala. Mezitím uvařit. Pak koncert v Jazz Docku a ranní odjezd. Lipnický kurz po tolika letech. Tentokrát „pro velký“, třiatřicet let nejmíň, spíš víc, doma dobrá i rozpadlá manželství, vztahy, děti i neděti, práce, na týden ale bez toho všeho, na krkonošský boudě, v jednu chvíli blázniviny (taky v bahně), v druhou vážný debaty o životních hodnotách, spaní v lese, chození, běhání, tvoření, potní chýše, borůvky a tak. Vyprávět se to moc nedá, jen je to zase nutný dospat.

Neprázdninově podruhé

Fakt to není tak, že bych neměla co dělat a v půlce léta se nemohla dočkat zvonění, ale jak jsem ponořena v překladu a starání se a za oknem prší, tak si říkám: Proč se pořád proti sobě staví učení paměťové a „to druhé“ (váhám, jak ho nazvat stručně… diskusní, objevovací, nebiflovací). Pořád se jedni rozčilují, že bez nadrcení se vyjmenovaných slov to nejde, a když oponenti uznají, že to je fakt, že Litomyšl nevymyslíš, jsou na koni a pádí na něm pryč, z diskuse pryč, a spolu s býky memorovali by každou kravinu. A druzí zase naopak, že prý všechno se dá dohledat. A když ne, tak určitě jo. Hlavně spolupracovat. Čím dál tím víc si myslím, že základem je dobře nadrilovaný základ J a důkladné jeho opakování (pořád, po letech, doma, v Podolí) a potom stejně důkladné diskuse a přemýšlení. Problém je trošku v tom, myslím si, že pořád vymýšlet, jak opakovat a znovu se vracet a chtít to jinak, dá spoustu práce. A taky pro samý metafory nevím, jestli je jasné, co jsem chtěla říct. 

Jasno lepo podstín zhyna

Slyšela jsem dvě knihovnice, jak se o ní baví, popadlo mě, nevím co, že ji hned musím mít. Tu knížku. Ten název. Přitom na první poslech  – „o týraném psu a chlápkovi, podivném samotáři, který si ho vezme z útulku“ – vůbec nic pro mě, ani trochu. Je výborná! Kniha, autorka - Sara Baume, překladatelka. Samomluvy k psovi, putování Irskem, tam a zpátky, stranou od lidí, ti ho odhodili – muže i psa, láska a strach, já vím, je to klišé, neuvěřitelně výtvarné a přírodopisné popisy krajiny. Tolik rostlin! Věty znějí. Přečetla jsem do tří čtvrtin a strašně nechtěla číst dál, ze smutku, jak si to učítám, ze smutku, jak to dopadne. Pak dočetla. Nádherný jazyk i stavba, motivy, co se opakují, některé vyvinou do tragédie. Třikrát opakovaná slova, jak v písni. A jak už jsem říkala, překlad krásný - Alice Hyrmanová McElveen. Rozhovor s ní tady, ten si přečtěte, i když jinak o ni třeba už nikdy nezavadíte. Žije v Irsku, chová spoustu zvířectva. „O ty otce jste se starala sama?“ – „Ne, se psem.“ Život má na román. A ten jí přeložený je anglicky „Spill simmer falter wither“.

I o prázdninách lítají vzduchem

školní témata, agresivně někdy jak ti komáři nebo horší potvory, diskutující, s nimiž se nedohodnete, ohnat se po nich ale nemůžete. Náš bývalý student nedávno na DVTV kritizoval současnou výuku, na sociálních sítích tím pádem trošku haló, já ho neučila, znali jsme se jen malinko, ale chválilo ho pár kolegů, kterých si vážím, tak má mé sympatie. Jasně, je radikální, jenže na to má podle mě sotva odrostlý střední škole právo, i když mně je sympatičtější, že si čím víc i studenti říkají o mix klasické a moderní výuky, že to tak shrnu do dvou slov. Taky v tom vidím cestu. Teď mě hořce rozesmály reakce tipu „to si pan K. asi vybral špatnou školu, to u nás, u nás učíme výborně“. Přála bych jim/vám někdy číst anonymní zpětnou vazbu od studentů. Někdy to bolí a je to ďaha, že pláčete, ale má to asi tak být. Kolikrát jsem si myslela, jak v hodinách určité věci dělám, studenty nějak beru a tak podobně… a oni to vnímali úplně jinak. Tolik k iluzím, nejen pedagogickým :). 

Ticháč z Veletržáku

Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla, tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“ byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román. Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň nevšímavě… přitom by měl naopak. 

Říkal mu prý Róna. 

Pár dní jinde

Řeknete, že jedete do Svinoústí a vzbudíte úsměv, už to stačí, kromě toho je tam krásně. Hranice Polska a Německa. První večer vydáváme se do města, věříme, že vjíždíme na most, a ejhle, on to trajekt, nákup se protáhl na tři hodiny, ale pomazlili jsme se s divoko-přítulnými prasátky. Pláže Baltu, podzemní město válečného opevnění, bunkry, kdysi nejvyšší maják světa, zubři v oboře, ryby na stole, pomalá projížďka podél zadních dvorků malých vesnic. Jen ti komáři, nejúčinnější obranou je ignorace pupenců, pravda, chce to jistou duševní sílu, já si ale nemůžu pomoc, pro mě jsou to symboly léta, ošklivé, ale symboly. Polština krásná, sever je pólnoc a jih poludnie. My mluvili zásadně novopolsky, instinktivní kombinací slovanských slov, čímž jsme zase vzbuzovali úsměvy, to nám jde. Po cestě Štětín, líp jsme zaparkovat nemohli, nová budova filharmonie napojená na bývalé sídlo gestapa, triatlon v centru a žurková polévka! Pak dokonale zakufrovat na dálnici u Berlína,

V Polsku je všechno jinak 

Včera, dneska... jazz!

Když se odvážně zeptáte L., která má v České filharmonii na starost propagaci, jestli by nebyl lístek na koncert k poctě pana Bělohlávka, tak vám sice malinkatou naději dá, „konec konců budu ty lístky tisknout já“, řekne, ale nakonec není a vy to chápete. A že nemáte televizi, rozjedete se k rodičům s díváte se s nimi a je to smutně hezké, protože vás občas sužují výčitky, že s rodiči měli a chtěli byste se vídat víc. A včera od L. dotaz, že se jim vrátilo pár lístků na Wyntona Marsalie a jeho Jazz  at Lincoln Center Orchestra a jestli… Jasně, že jo! I když vás teda škrábe v krku a hlavně byste měli sedět doma a překládat. Zážitek, patnáct špičkových jazzmanů, co vypadají soustředěně a uvolněně zároveň, sóla, která by odborníci nějak popsali, já si je jen užila. Ellington a Monk, Chvíli Viklický u klavíru. Dneska hrají s filharmoniky na Hradčanském náměstí, moc doporučuji. Škrábání jsem přes noc zahnala cibulí... překlad ne L. A kytky z koncertu pro J.B. jsou ještě v Rudolfinu.

Adam

Z tohohle kluka teď čerpám energii. Z Adama Ondry. Zaznamenala jsem ho až letos na podzim, to že nelezu, jinak bych o něm věděla od mala. Jeho mala. Taky málo sleduju televizi.

Bavili jsme se o něm na silvestra, koumali, jak on to v tý Americe vlastně vylezl. Přeposílali si odkaz na rozhovor, nadšení byli jím čím dál tím víc. Pořád nechápali. A včera píšu Petře: „Kamarád nabízí na dnešek dva lístky na přednášku A.O. v Biu Oko. Vůbec nemůžu. Šla bych.“ – „Jsem na to podobně.“ Pochopily jsme o trochu víc. Víc žasly, i když už to dál nešlo. Jak stojí na těch pidivýstupcích, drží se ve spárách, jak sedmkrát spadne a další den to dá na první pokus… Strašně sympatický, nadšenec, blázen, přitom, nutně z toho lezení, vnitřně vycentrovaný, klidný. A když se ho ptali, jestli ve stěně za tu dobu nepropadli s jističem ponorce, říkal, že jediný, kvůli čemu se málem pohádali, byl pohled na Izrael a Palestinu. Takový lidi!. 

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/216411058041229-vedecke-interview/

Až. Ať.

Až budu velká, budu bydlet na majáku. Budu uklízet do kulata a pořád pro něco běhat z poschodí do poschodí. Vyhlížet lodě a bouřky. Bát se. Trochu. Poznám, že ten balvan pod spodním oknem, co až k němu stříká voda, už je omletý zas o trochu víc. Uklidní mě to. 
Až budu velká, budu bydlet na majáku. Možná. Alespoň na jednu noc.
Jako kdyby tvůrcům, autorům malovaných pexes docházely síly v půlce, osm krát osm ne a ne dát, přitom každý správný pexesář ví… své. Tohle je krásné, Václavovo námořnické, každý maják podle nějakého skutečného, lodě, podmořský svět. A pěkně dvaatřicet dvojic. Ať vaše majáky v novém roce stojí na svých místech. Ať svítí. Ať je všeho, jak má být. A uklízejte do kulata! :)